✨ Dějiny podle Hérodota  

Hérodotos ve svém díle Dějiny popisuje především války mezi mnoha kmeny své doby, největší pozornost však věnuje Persii. Zároveň se snaží přiblížit tehdejší život: popisuje nejen zvyky různých národů, ale také jejich mentalitu, životní úroveň a vlastní dějiny.

Ukazuje obrovskou různorodost lidských ras — od horských kmenů živících se sběrem plodin až po vyspělé městské státy. V jedné době tak existovaly civilizace schopné stavět nádherné paláce zdobené zlatem a bronzem, a zároveň národy, které si obživu obstarávaly sběrem plodin a žily ve velmi skromných obydlích. Dvě naprosto odlišné kultury, které však sdílely stejný svět. A podle Hérodota jich bylo bezpočet.

To vypovídá o tom, že ve starověku žilo mnoho kultur a civilizací současně, nikoli pohromadě, ale roztříštěně po celém světě. Z této doby proto nacházíme jak artefakty vyspělých kultur, tak i primitivní pozůstatky kmenů sběračů. Lebky a nálezy z jeskyní, které vědci často označují za „počátky lidských kultur“, mohou být ve skutečnosti jen pozůstatky těchto primitivních ras, které žily vedle vyspělejších civilizací — nikoli však jediný typ člověka své doby.

Svět se tehdy dělil podle úrodnosti půdy a vhodnosti krajiny pro farmaření. Národy, které osídlily příznivá místa, se rozvíjely dál. Ty, které musely potravu každý den shánět, zůstávaly pozadu. Méně vyspělé kmeny byly často chytány a zotročovány těmi vyspělejšími. Otroctví známe ještě i z 19. století — jako by si člověk tuto praxi nesl geneticky z dávných dob.

Vědci však z nějakého důvodu tento fakt neradi připouštějí a opakují stále stejný scénář. Když se ale pozorně začteme do řádků dávných učenců, zjistíme, že naše minulost nebyla taková, jakou nás dnes učí ve školách. Proč? Možná by to změnilo naše myšlení, kulturu, víru i představu o pokroku.

Naše stránky se zabývají vyspělými civilizacemi, a proto je vhodné připomenout, jaký svět existoval před 2 500 lety očima člověka, který v něm skutečně žil. Neopisujeme celou knihu, ale vybíráme jen to nejzajímavější a nejpodstatnější. A tak se nyní můžeme přenést do jednoho z nejvýznamnějších měst starověku — Babylonu. Společně s autorem Hérodotem, který zachytil níže popsané myšlenky z vyprávění a kronik.

✨ Babylon

V Asýrii existovalo mnoho velkých měst, ale nejznámějším a nejsilnějším z nich byl bezpochyby Babylon. Stál uprostřed rozsáhlé roviny a měl čtvercový půdorys, přičemž každá strana měřila 120 stádií. Byl vyzdoben tak, jak to neznáme u žádného jiného města. Obehnán byl hlubokým a širokým příkopem plným vody a za ním se tyčila hradba široká padesát královských loktů.

Hérodotos popisuje i způsob, jakým byla tato hradba postavena. Hlína vykopaná při budování příkopu byla ihned tvarována do cihel a vypalována v pecích. Jako maltu používali horský asfalt a po každých třiceti vrstvách cihel vkládali rákosové rohože. Na vrcholu hradby pak stavěli jednoduché místnosti proti sobě a mezi nimi nechávali prostor tak široký, aby jím projelo čtyřspřeží. Kolem celého města bylo sto bran, všechny bronzové, stejně jako jejich překlady.

Město rozdělovala řeka Eufrat, která přitéká z Arménie. Je mohutná, hluboká a prudká a vlévá se do Rudého moře. V Babylonu stálo množství třípatrových a čtyřpatrových domů, oddělených rovnými ulicemi. Další cesty vedly přímo k řece.

Uvnitř hradeb se nacházely dvě hlavní opevněné stavby: v jedné části královský palác s mohutným hrazením, v druhé chrám Dia Béla s bronzovými branami. Chrám měl čtvercový půdorys o dvou stádiích na každé straně. Uprostřed stála pevná věž o základně jednoho stádia. Na ní byla postavena další věž, a tak dále, až jich bylo osm. Výstup vedl zvenčí kolem dokola všech věží. V polovině cesty byl přístřešek se sedadly pro odpočinek.

Na poslední věži stál velký chrám s krásně prostřeným lehátkem a zlatým stolem. Nebyla v něm žádná socha boha a nikdo tam nepřespával, kromě jediné ženy, kterou si podle Chaldejců — kněží tohoto boha — vybral sám Bůh. Tvrdili, že do chrámu přichází a odpočívá na lehátku, podobně jako v egyptských Thébách, kde má Zeus Théba také svou vyvolenou ženu. Podobný zvyk měli i v Patarech v Lykii, kde kněžka přebývala s bohem, pokud byl přítomen.

V posvátném okrsku Babylonu stál ještě jeden chrám s velkou zlatou sochou Dia. Před ní byl zlatý stůl, zlatá podnožka a zlatý trůn. Chaldeové tvrdili, že na jejich výrobu bylo použito osm set talentů zlata. Před chrámem stály dva zlaté oltáře.

V Babyloně vládlo mnoho králů, mezi nimi i dvě ženy. První z nich, Semiramis, vládla pět generací před svou nástupkyní. Druhá, Nitókris, byla podle Hérodota ještě moudřejší než její předchůdkyně.

V Asýrii prší jen zřídka. Setba se zavlažuje z řeky, ale ne tak jako v Egyptě, kde voda sama vystupuje na pole. Zde se obilí zalévá ručně a pomocí čerpadel. Celá babylonská země je protkána kanály a patří k nejúrodnějším na světě. Stromům se zde sice nedaří — fíkovníkům, révě ani olivám — ale obilí rodí až dvěstěnásobně více než jinde. Listy pšenice a ječmene zde dorůstají šíře čtyř prstů.

Za jeden z největších divů považuje Hérodotos babylonská plavidla. Jsou kulatá a celá z kůže. V Arménii nařežou vrbové pruty, vytvoří z nich žebra a potáhnou je zvířecími kůžemi. Plavidlo vyplní rákosem a naloží zbožím. Po řece je pak kormidlují dva muži pomocí tyčí. Největší lodě unesou až pět tisíc talentů. V každé je živý osel, ve větších jich je několik. Po doplutí do Babylonu prodají žebra i rákos, ale kůže naloží na osly a vrátí se zpět do Arménie.

Babylóňané nosili plátěný chitón až na paty, přes něj vlněnou suknici a přes ramena bílý plášť. Vlasy nosili dlouhé, svázané páskami, a tělo natírali mastmi. Každý měl pečetní prsten a ručně vyrobenou hůl se znamením — jablkem, růží, lilií, orlem nebo jiným symbolem. Zákon zakazoval mít hůl bez znamení.

Jejich zákony byly neobvyklé. Jednou ročně shromáždili všechny dívky na vdávání. Nejkrásnější byly prodávány jako první a bohatí muži se předháněli v nabídkách. Peníze získané za krásné dívky byly použity jako věno pro ty, které byly ošklivé nebo zmrzačené. Pokud si kupec s dívkou nerozuměl, mohl ji vrátit a dostal zpět peníze.

Další zákon přikazoval vynášet nemocné na tržiště, protože neměli lékaře. Kolemjdoucí jim radili podle toho, co sami zažili nebo viděli u jiných. Nebylo dovoleno projít kolem nemocného mlčky. Mrtvé pohřbívali v medu a jejich žalozpěvy připomínaly egyptské.

Každá žena musela jednou za život usednout v posvátném okrsku bohyně Afrodity a spojit se s cizím mužem. Žena nesměla odmítnout peníz, který jí muž hodil do klína. Tím splnila svou povinnost vůči bohyni a odcházela domů. Krásné ženy odcházely rychle, ošklivé tam mohly sedět i několik let. Podobný zvyk existoval také na Kypru.

✨ Egypt

Nedaleko Egypta se v arabské zemi nachází mořský záliv, který vybíhá z Rudého moře. Je dlouhý a úzký — jeho délka odpovídá čtyřiceti dnům cesty, zatímco šířku lze přeplout za půl dne. Každý den se na něm střídá příliv a odliv. Domnívám se, že i Egypt býval kdysi podobným zálivem.  

Pokud bychom se řídili tím, co o Egyptě tvrdí Iónové, mohli bychom dojít k závěru, že Egypťané dříve žádné vlastní území neměli. Iónové říkají, že Egypt je pouze delta — území od takzvané Perseovy vyhlídky až po Pélusijské tarichaie, což činí čtyřicet schónů. Od moře do vnitrozemí se podle nich Egypt táhne až k městu Kerkasóros, kde se Nil rozděluje. Ostatní části Egypta prý patří buď Libyi, nebo Arábii. Delta je podle Egypťanů i podle mého názoru území naplavené a poměrně mladé. Pokud tedy kdysi neměli žádnou zemi, proč tolik usilovali o to, aby se zdálo, že jsou nejstarším národem světa?

Ve starověku se Egypt nazýval Théby a jeho obvod měřil 6120 stádií.

Když Nil vystoupí z břehů, nezaplavuje pouze deltu, ale i území libyjské a arabské — někdy až do vzdálenosti dvou dnů cesty, jindy více či méně. O povaze této řeky jsem se nedozvěděl nic ani od kněží, ani od kohokoli jiného. Rád bych věděl, proč se Nil vzdouvá po letním slunovratu přibližně na sto dní a poté opadá až do dalšího slunovratu. Kromě svého toku v Egyptě je Nil znám ještě v délce čtyř měsíců plavby od Elefantiny k přeběhlíkům. Do těch míst přitéká od západu. Co leží dál, neví nikdo — žár tam činí krajinu neobyvatelnou.

V severní části Libye, od Egypta až po mys Soloeis, žijí různé libyjské kmeny, kromě míst osídlených Řeky a Foiničany. Za lidskými sídly se rozkládá pásmo divoké zvěře a za ním už jen písek bez vody a života.

Za prvního egyptského krále považují Mena. Za jeho vlády prý celé thébské okolí tvořilo jezero a žádná z částí, které dnes leží jižně od jezera Moirisova, tehdy nevyčnívala nad vodu. Území, kam se dnes plaví Řekové, je naplavenina — dar řeky. Od moře až po Heliopolis je Egypt široký a tvoří vlhkou, bahnitou rovinu. Velká část této země je podle kněží i podle mého názoru naplavená.

 Libyjská půda je načervenalá, arabská a syrská jílovitá a kamenitá, zatímco egyptská je černá a rozpraskaná — tvořená bahnem a naplaveninami.

Kněží mi vyprávěli, že za vlády Moirise stačilo, aby Nil vystoupil o osm loktů, a zaplavil oblast pod Memfidem — a to ještě nebylo ani devět set let po jeho smrti. Nil se vylévá i na území počítaná k Libyi a Arábii. V zimě však zůstává nízký.

Nyní přistoupím k podrobnějšímu výkladu o Egyptě, protože je v něm více podivuhodných věcí než kdekoliv jinde. Stejně jako mají Egypťané jinou oblohu a jejich řeka jiné vlastnosti než ostatní řeky, mají i jejich zákony opačný charakter než zákony jiných národů.

Ženy chodí na trh a obchodují, zatímco muži zůstávají doma a tkají. Muži nosí břemena na hlavě, ženy na ramenou. Ženy močí ve stoje, muži v sedě. Na záchod chodí do domu, ale jedí na ulici. Žádná žena není kněžkou — kněžími jsou vždy muži. Synové nemají povinnost živit rodiče, ale dcery ano.

Jinde nosí kněží dlouhé vlasy, Egypťané si je holí. Jinde si lidé v zármutku vlasy stříhají, Egypťané si je naopak nechávají růst, ač se předtím holili.

Jiné národy žijí odděleně od dobytka, Egypťané s ním přebývají společně. Jinde se lidé živí pšenicí a ječmenem, Egypťané to považují za potupu a připravují pokrm ze špaldy. Těsto hnětou nohama, hlínu rukama.

Jiné národy ponechávají tělo tak, jak narostlo, Egypťané provádějí obřízku. Řekové píší a počítají od levé strany doprava, Egypťané opačně a používají dvojí písmo — posvátné a lidové.

✨ Egypt — zvyky, zbožnost a podivuhodnosti 

Egypťané jsou podle Hérodota nejzbožnější ze všech lidí. Pijí z bronzových nádob, které denně vyplachují a udržují v dokonalé čistotě. Nosí plátěné oděvy, vždy čerstvě vyprané, a pohlavní údy si obřezávají kvůli čistotě.

Kněží si každé tři dny holí celé tělo, aby na něm nezůstalo nic nečistého. Denně se dvakrát koupají ve studené vodě — jednou ve dne a jednou v noci. Každý kněz dostává denně příděl hovězího masa, hus a vína z révy, ale ryby jíst nesmí.

Obětují dorostlé býky a býčky, ale krávy obětovat nesmějí. Uhynulý skot pohřbívají zvláštním způsobem: krávy vhazují do řeky, zatímco býky pochovávají na předměstích tak, že z hrobu nechávají vyčnívat rohy jako označení. Když tělo zetlí, připlouvají z ostrova Prósopitis lodě, které sbírají kosti býků a odvážejí je na společné pohřebiště.

Ač Egypt sousedí s Libyí, nemá mnoho zvířat, a ta, která zde žijí, jsou považována za posvátná. Pro každý druh zvířete jsou ustanoveni muži i ženy, kteří se o ně starají. Usmrtí-li někdo posvátné zvíře, bývá potrestán smrtí.

Mrtvé kočky se převážejí do svatých krypt v Bubastě, kde se balzamují a pohřbívají. Psy pohřbívá každé město ve vlastních kryptách. Medvědi a vlci se pochovávají tam, kde byli nalezeni. Jestřábi se odvážejí do Butó, ibisi do Hermopole. Hroch a krokodýl jsou pro některé posvátní, pro jiné lovná zvěř. Posvátný je také úhoř a ryba šupináč. Malí hadi se dvěma rohy na hlavě jsou rovněž posvátní a pohřbívají se v chrámu Dia.

Z obyvatel osévané části Egypta jsou nejvzdělanější ti, kteří žijí v okolí velkých měst — ti také nejlépe znají dějiny. Jejich způsob života je zvláštní: každý měsíc se po tři dny čistí dávidly a klystýry, protože věří, že všechny nemoci vznikají z potravy. Podle Hérodota jsou Egypťané nejzdravější ze všech lidí — jejich země má stálé klima a nemoci vznikají nejčastěji ze změn teplot. Jejich strava je také odlišná: chléb připravují ze špaldy, víno z ječmene. Ryby jedí syrové, sušené na slunci nebo naložené v mořské vodě, stejně jako křepelky, kachny a malé ptáky. Ostatní maso jedí pečené nebo vařené.

Při hostinách nosí kolem stolu dřevěnou figurínu mrtvoly a ukazují ji hostům se slovy: „Pohleď na tohoto — jez, pij a vesel se, neboť až zemřeš, budeš jako on.“

Lékařství je v Egyptě rozděleno podle nemocí — každý lékař léčí jen jednu jedinou chorobu.

Smuteční obřady mají pevný řád. Když někdo zemře, ženy i muži si potřou obličej a hlavu blátem a pobíhají po městě, bijíce se do těla. Muži pak odnášejí mrtvého k balzamování. Existují tři druhy balzamování, lišící se cenou.

Nejskvostnější způsob: Mozek se vytahuje ohnutým nožem nozdrami, zbytek se rozpouští tekutinou nalitou do lebky. Poté se udělá řez a vyjmou se vnitřnosti, které se vyčistí palmovým vínem a vonnými prášky. Tělo se naplní mirhou, skořicí a dalšími látkami, otvor se zašije a tělo se uloží do natronu na sedmdesát dní. Po vyjmutí se omyje a ovine proužky byssové tkaniny napuštěné klovatinou. Nakonec se uloží do dřevěného pouzdra a postaví v rodinné kryptě.

Druhý způsob: Tělo se nerozřezává. Pomocí klystýru se naplní cedrovým olejem, otvor se uzavře a tělo se uloží do natronu. Po vyjmutí se olej vypustí — ten rozpustí vnitřnosti, které vytečou ven. Tělo se pak předá rodině.

O Héraklovi jsem slyšel, že patří mezi dvanáct bohů. O jiném Héraklovi, jak ho znají Řekové, jsem se v Egyptě nedozvěděl nic. Je mnoho důkazů, že Egypťané nepřevzali jména bohů od Řeků — spíše naopak. Héraklés je tedy velmi starým egyptským bohem. Podle vyprávění uplynulo sedmnáct tisíc let od vlády Amasia, kdy se počet bohů rozšířil z osmi na dvanáct — a jedním z nich je Héraklés.

Abych se o tom přesvědčil, odplul jsem do Týru ve Foinikii, kde stojí posvátný Héraklův chrám. Je vybaven mnoha obětními dary a stojí v něm dva sloupy — jeden ze zlata a druhý ze smaragdu, který v noci září. Mluvil jsem s kněžími a ptal se, jak dlouho chrám stojí. Jejich vyprávění se však neshodovalo s řeckými — Řekové často vykládají věci, aniž by si je ověřili.

 

✨ Řekové, věštírny a stavitelé pyramid 

Řekové přesně vědí, odkud pochází každý z jejich bohů, zda existovali odedávna a jak vypadali. Avšak toto vědění je podle Hérodota poměrně mladé. Hésiodos a Homér žili asi čtyři sta let před ním — ne více — a právě oni vytvořili Řekům rodokmen bohů, dali jim přízviska, rozdělili mezi ně jejich hodnosti, umění a naznačili jejich podoby.

Egypťané vyprávějí o vzniku řeckých a libyjských věštíren tuto historii: kněží thébského Dia tvrdili, že Féničané unesli z Théb dvě kněžky. Jednu prodali do Řecka, druhou do Libye. A právě tyto dvě ženy založily první věštírny.

Věštění je podle Egypťanů umění, které nenáleží lidem, ale pouze bohům. Věštírny jsou zasvěceny Héraklovi, Apollónovi, Artemidě, Áreovi a Diovi. Nejvíce si váží věštírny bohyně Létó v městě Butó.

Když se Nil rozvodní, vyčnívají z vody jen vyvýšená města, která se podobají ostrovům v Egejském moři. Zbytek Egypta se mění v moře a Egypťané se neplaví řečištěm, ale napříč celou rovinou. Pluje-li se proti proudu z Memfidy do Naukratidy, vede cesta přímo kolem pyramid.

Pahorek, na němž pyramidy stojí, skrývá mnoho podzemních komor. Vede k nim cesta z uhlazeného kamene se zvířecími reliéfy. Tyto komory si nechal vystavět král jako kryptu na umělém ostrově, který vytvořil tím, že do něj přivedl vodu z Nilu. Stavba pyramidy trvala dvacet let. Každá její strana měří osm plethrů (264,8 m) a je stejně vysoká. Je postavena z vyhlazených balvanů, z nichž žádný není menší než třicet střevíců (asi 9 metrů).

Pyramida byla budována způsobem stupňů, pomocí strojů z krátkých klád, které zvedaly kameny z jednoho stupně na druhý. Uprostřed nechal král vystavět ostrov, kolem něhož obtékal kanál přiváděný z Nilu — zde mělo být jeho poslední spočinutí.

Na pyramidě je egyptským písmem zaznamenáno, kolik peněz bylo vydáno na ředkve, česnek a cibuli pro dělníky. Tlumočník Hérodotovi přečetl, že na tyto potraviny padlo 1600 talentů stříbra. Pokud je to pravda, kolik teprve muselo stát železo, nástroje, strava a oděvy dělníků, lámání balvanů, jejich doprava a kopání podzemních chodeb.

Hérodotos uvádí, že Cheops dospěl k takové nešlechetnosti, že když mu došly peníze, umístil vlastní dceru do nevěstince, aby získal prostředky na stavbu. Dcera prý nejen splnila otcův příkaz, ale žádala od každého návštěvníka jeden kámen. Z těchto kamenů pak vystavěla prostřední z menších pyramid stojících před velkou.

Cheops vládl padesát let. Po jeho smrti nastoupil jeho bratr Chefren, který vládl padesát šest let a choval se stejně jako Cheops. I on postavil pyramidu, menší než Cheopsova, bez podzemních komor a bez kanálu z Nilu. Obě pyramidy stojí na stejném pahorku, asi sto střevíců vysokém.

Za celé toto období sto šesti let se podle Egypťanů v zemi děly jen neřesti a žádný chrám nebyl otevřen. Tyto dva krále Egypťané tak nenávidí, že je odmítají jmenovat. Pyramidy nazývají „pyramidami filistinského pastýře“, který prý v té době pásl svá stáda v okolí. Je to temná vzpomínka na krutou vládu Filistinců — bojovného semitského národa, který měl Egypt utiskovat pět set let od roku 2150 př. n. l.

Egypťané jako první vyslovili myšlenku, že lidská duše je nesmrtelná. Když tělo zemře, duše vstupuje do jiného živého tvora, který se právě narodil. Prochází všemi pozemskými, mořskými i okřídlenými tvory a po třech tisících letech se vrací zpět do lidského těla. Tuto nauku později převzali i někteří Řekové — jedni dříve, druzí později — jako by byla jejich vlastní.